Jdi na obsah Jdi na menu
 


Pořád něco

24. 8. 2007
Během těch pár dnů jsme stihli opravdu mnoho. Lemiáška hlídala babička, protože maminka s tatínkem byli na vodě, na Ohři. Lemy to snášel až na drobné smutnění celkem dobře. Aby taky ne. Denně na výběr z pěti jídel - kdo by se vztekal. Babička ho taky mazlila, venčila, čistila mu domeček. Prostě paráda. Já jsem mu mezitím stihla v Plzni pořídit trochu větší klec. Přijela jsem za ním do Ústí a vyrazili jsme s (nyní ex) třídou na Mácháč. Lemy z toho byl zpočátku vyjevenej, v autě jsem si ještě všimla, že sleduje cestu, když ho kámoška držela na klíně. Po příjezdu ještě chvíli řádil a pak upadl do hlubokého spánku. A ačkoliv se s ním ostatní chtěli třeba seznámit, do večera už z hamaku nevylezl. Následující dny se odvažoval čím dál víc, předváděl se před děvčaty na chatce, pobíhal po Kubovi jako kdyby to bylo normální a dokonce si z jeho mikiny udělal schovku. Velké ocenění. Ale zato doma. Vztekal se, že najednou u něj nikdo neni, že ho nikdo nikam nenosí, netahá atd. Zkrátka když jsem ho jako obvykle vypustila ven, odhodil zátarasu z knih, co jsem měla kvůli tomu, aby nelezl k počítači, jedním kousnutím přehryzl kabel od bedničky a pak se na mě dlouze a posměšně zadíval.... Šel do klece, ale dlouho jsem se na něj zlobit nevydržela. Opravit to prý půjde a když tak na mě koukal z tý klece jak zmoklá slípka.... Ovšem aby toho nebylo málo. Začal strašně vrkat a pšíkat. Newim, jestli to chytil z auta, z chaty anebo vůbec z chladna. Ačkoliv byl neustále pod dekou, nastydl. A tak jsme vyrazili k pani veterinářce. Dostali jsme dvě injekce. Jednu s jehlou a lékem. Ten se přestřikuje do druhé, kterou pak musím dát Lemiášovi do pusinky. Ze strany, kde nemá zoubky, pořádně ho držet a vstříknout lék. Nemyslete si. S tím malým Krakenem je to docela zábava. Někdy i na půl dne....